Při toulkách areálem Pražského hradu jistě neminete výraznou válcovou stavbu, která na konci Zlaté uličky uzavírá východní stranu hradního opevnění. Více než dvacet metrů vysoká dělová věž Daliborka v sobě ukrývá mrazivou historii plnou lidského utrpení i legend, které dodnes žijí v národním povědomí.
Zrození nejpřísnějšího hradního žaláře
Mohutnou kruhovou věž nechal v roce 1496 vybudovat král Vladislav Jagellonský podle návrhu slavného stavitele Benedikta Rieda. S vnější zdí silnou více než dva metry se stavba téměř okamžitě proměnila v naprosto nedobytné a obávané vězení. Samotný vězeňský prostor chytře rozdělovaly dřevěné stěny s překvapivou možností vytápění. Lehčí provinilci končili v horních patrech, zatímco na ty nejtěžší zločince čekal daleko krutější osud. Uprostřed podlahy zela temná díra do šest metrů hluboké podzemní hladomorny, které se mezi trestanci přezdívalo džbán. Do této ledové kobky stráže spouštěly vězně pouze pomocí kladky.
Daliborka za svou dlouhou historii hostila řadu zajímavých jmen. Krátce po stavovském povstání v roce 1547 zaplnili její útroby pražští měšťané a v těžkých pobělohorských časech se zde tísnili účastníci protihabsburské revolty. Patnáct dlouhých týdnů si tady kvůli neplacení dluhů odseděl i významný umělecký mecenáš hrabě František Antonín Sporck, kterého musel vysvobodit až přímý zásah panovníka Karla VI.
Mýty a pravda o hře na housle
Své poeticky znějící jméno věž získala po vůbec prvním drženém vězni, šlechtici Daliborovi z Kozojed. Ten v roce 1496 poskytl ochranu ozbrojeným poddaným, kteří na sousedním litoměřickém panství vzali útokem tvrz Adama Ploskovského z Drahonic. Dalibor se tak podle zemského soudu dopustil těžkého zločinu, za který nakonec zaplatil životem. Rozsudek stětím kata provedli přímo na dvoře před samotnou věží. Dobové prameny ovšem naznačují, že Dalibor rozhodně nebyl ušlechtilým bojovníkem za práva chudých. Povstání spíše rafinovaně využil k vlastnímu obohacení na úkor sousedního nepřítele, s nímž se soudil už dříve.
Zlidovělá pověst, kterou později využil Bedřich Smetana ve své opeře, vypráví o Daliborovi hrajícím ve věži dojemně na housle. Skutečnost ovšem nabírá mnohem zlověstnějších rozměrů. Pojem „housle“ byl totiž tehdejším lidovým označením pro krutý mučicí nástroj zvaný skřipec, opatřený napínacími provazy neboli strunami. Bolestivý nářek lámaného těla zněl otevřenými okny hradního vězení tak nahlas, že jej slyšeli kolemjdoucí na ulici. Z této situace zřejmě vzešlo i ironické úsloví, že bolest zločince teprve naučila hrát na housle. Přesně zní „Nouze naučila Dalibora housti”.
Současná podoba a návštěva expozice
Původní věž se tyčila ještě o další dvě patra výš, nicméně ničivý požár z roku 1781 ji zásadně poškodil. Během následných oprav stavitelé museli horní patro zcela odstranit, čímž věž navždy ztratila svůj původní majestátní vzhled a současně přestala plnit svou funkci hradního žaláře.
Pro veřejnost se brány Daliborky otevřely v roce 1883 a dnes funguje jako vyhledávaný prohlídkový prostor v rámci hlavních návštěvnických okruhů Pražského hradu. Návštěvníci si kromě silných klenutých zdí a děsivého pohledu do zrekonstruované podzemní hladomorny prohlédnou především tematickou expozici věnovanou útrpnému právu plnou historických nástrojů. Během letních měsíců sem můžete zavítat každý den až do sedmnácti hodin a připomenout si tak místo, kde vyhasl nejeden lidský život.

