Karlův most nepatří pouze k nejkrásnějším architektonickým skvostům Evropy, ale ukrývá i celou řadu fascinujících příběhů. Nejstarší stojící pražská spojnice obou vltavských břehů v sobě od 14. století nese silný otisk naší národní historie i podivuhodné praktiky spojené s běžným přechodem vody přes mostní klenby.
Kamenná chlouba z královského rozhodnutí
Když ničivé jarní povodně s ledem v roce 1342 zničily původní Juditin most, zůstali tehdejší Pražané odkázáni na lodní přepravu nebo dřevěné provizorium. Na pokyn krále Karla IV. proto začala vznikat zcela nová a mnohem odolnější stavba s úctyhodnou délkou přes půl kilometru, jejíž pilíře stavitelé pro jistotu zapustili téměř dva a půl metru pod úroveň říčního dna. Podle dobových legend se do zpevňující malty přidávala vajíčka, což rozbor z roku 2008 potvrdil. Další o pár let později to ale vyvrátil.
Otevřením nového kamenného mostu na počátku 15. století získala česká metropole zásadní výhodu na evropských obchodních trasách a celá čtyři století sloužil jako naprosto jediné suchozemské spojení mezi oběma břehy Vltavy. Dodnes obdivované vrcholně barokní sochy světců od Matyáše Bernarda Brauna a rodiny Brokofových na prázdné mostní pilíře přibyly převážně až mnohem později, a to s příchodem 18. století.
Tvrdé placení a opovrhovaný přechod pro chudé
Právo vybírat mýtné za překročení pražských mostů uděloval výhradně panovník a první zmínky o tomto poplatku spadají už do 12. století k tehdejšímu Juditinu mostu. Ceník zohledňoval pěší i povozy, přičemž samotný výběr nepopulárních peněz vykonávali křižovníci, kteří za vybraný obnos most zároveň opravovali a udržovali. O platící pocestné se přímo na klenbách starali zřízenci trvale obývající přilehlé mostní budky.
Neoblíbené pražské mostné nakonec zrušil císař František I. v listopadu 1815, ovšem toto osvobození od plateb se týkalo výhradně jediného historického Karlova mostu. Pro běžné měšťany šlo tehdy o velké ulehčení, nicméně ve vyšší pražské společnosti si bezplatná dominanta záhy vysloužila mírně hanlivou přezdívku most pro chudé. Zdejší nabubřelá smetánka proto chodila na druhý břeh raději přes sousední nově postavené zpoplatněné mosty, aby před svým okolím a známými ukázala patřičné majetkové poměry.
Návrat krejcarů a roztavení dělníci
V pozdějších letech lidé platili za přechod nově vznikajících mostů obvykle jeden krejcar, ze kterého těžili výjimku pouze lidé v policejní nebo vojenské uniformě. Drobné peníze se v mýtných miskách hromadily tak rychle, až Pražané výběrčím kvůli neustálému cinkání mincí vymysleli nelichotivou přezdívku datlové. Dělníci továrny Ringhoffer zase cinkající krejcary před zaplacením naschvál silně rozpálili nad ohněm, aby utrápeným výběrčím osladili život a spálili jim prsty.
S rozšířením hlavního města zdržoval ruční výběr mincí od zástupů chodců i povozů v ulicích dopravu. Přebírání mincí na starých pražských mostech proto v lednu 1925 skončilo nadobro, ovšem slavná éra zřízenců nevymizela úplně. Pozorní návštěvníci dodnes naleznou původní kamenné mýtné budky roztroušené na Palackého mostě, na Čechově mostě nebo rovnou po obou březích mostu Legií.

