Tuzemská příroda ukrývá světový unikát, jehož skutečné rozměry odborníci dodnes přesně neznají. Hranická propast v Olomouckém kraji drží oficiální titul nejhlubší zatopené sladkovodní propasti naší planety. Dosavadní měření potvrdila úctyhodnou hloubku přes půl kilometru, skutečné dno ale leží ještě mnohem níže. Badatelé k němu zatím nedokázali proniknout ani s pomocí nejmodernější ponorné techniky.
Voda tryskající z hlubin planety
Unikátní přírodní úkaz na pravém břehu řeky Bečvy vznikl naprosto opačným způsobem než většina běžných jeskynních systémů. Vápencový masiv nedaleko Zbrašovských aragonitových jeskyní zespodu narušovala a postupně rozpouštěla vlažná minerální voda silně nasycená oxidem uhličitým. Agresivní kyselka nakonec vyleptala obrovskou dutinu. Její ztenčený strop se následně zřítil a otevřel velký jícen na zemský povrch.
Prameny na dně obsahují stopové příměsi helia, které podle geologů stoupá až ze svrchního zemského pláště z hloubky kolem čtyřiceti kilometrů. Teplota vody se pak u hladiny celoročně drží na šestnácti stupních Celsia. Pod hladinou se tvoří specifická výzdoba včetně vzácných raftových stalagmitů.
Královská legenda a první průzkumníci
Místní lidé si vznik obrovské díry v zemi v minulosti vysvětlovali působením nadpřirozených sil. Podle staré pověsti do ní na koni skočil moravský panovník Mojmír II., aby zmátl pronásledující zrádné velmože a stáhl je ve tmě s sebou. První skutečně doložená písemná zpráva o tomto místě pochází už z roku 1580 z pera Tomáše Jordána z Klauznburku. O necelé půlstoletí později zakreslil přírodní útvar do své mapy Moravy Jan Amos Komenský. Získal tak prvenství v mapování tuzemských krasových jevů.
Moderní éru průzkumů odstartoval v roce 1961 Bohumír Kopecký úplně prvním ponorem s dýchacím přístrojem. Kousek po kousku pak následovaly další objevy odvážných potápěčů.
Moderní roboti na cestě do tmy
Hranici lidských možností výrazně posunul polský potápěč Krzysztof Starnawski, který osobně sestoupil do hloubky 265 metrů. Dále už musely pokračovat dálkově ovládané stroje. Na podzim roku 2016 dosáhl průzkumný robot hloubky 404 metrů. Hranická propast tím definitivně překonala italskou Pozzo del Merro a převzala světové prvenství.
V létě roku 2022 vylepšil další přístroj rekordní zápis na 450 metrů pod hladinou. Po připočtení suché části se celková ověřená hodnota zastavila na čísle 519,5 metru. Stroj navíc prostor podrobně mapoval pomocí šesti kamer a sonarových paprsků. Dna ovšem kvůli technickým omezením stále nedosáhl a vědci odhadují konečnou hloubku v řádech stovek metrů až jednoho kilometru.
Bezpečné útočiště
Zatopený systém doplňují také zajímavé suché prostory, z nichž nejznámější nese jméno Rotunda. Vzduch a voda se zde ohřívají až na dvacet dva stupňů Celsia. Příznivé teplé klima přilákalo hned několik ohrožených druhů živočichů. Vzácný netopýr velký tu má jedinou známou letní podzemní kolonii severně od Alp. Samice zvířat do suché dutiny pronikají velmi úzkým průlezem těsně nad vodní hladinou, přičemž musí složitě překonat zhruba 7 metrů silný skalní masiv.
O velikosti společenství svědčí masivní vrstva trusu vysoká neuvěřitelný jeden a půl metru. Na vnějších stěnách skalistého jícnu propasti pak botanici obdivují kriticky chráněnou kapradinu zvanou jelení jazyk celolistý.
Stezka k propasti
Příjemnou cestu k samotné propasti nabízí nenáročná procházka po červené turistické značce. Zhruba kilometr a půl dlouhá trasa začíná kousek od vlakového nádraží v Teplicích nad Bečvou a spolehlivě navádí návštěvníky na stinné lesní pěšiny rezervace Hůrka. Během chůze si mohou lidé číst zajímavosti na třinácti informačních panelech.
Stezka po zastávce u hlavní vodní atrakce láká k dalšímu objevování, míjí zbytky starého hradu Svrčov a stáčí se k romantické vyhlídce U svatého Jana. Celý výlet plynule končí u bran hranického kempu.
.jpg){kind=link}