Zatímco vesmírný závod mezi USA a Sovětským svazem zná téměř každý, o jejich dobývání podzemí se mluví mnohem méně. Na odlehlém poloostrově Kola na severozápadě Ruska se dodnes nachází tichý svědek této podivné éry – Kolský superhluboký vrt s označením SG-3. Projekt zahájený v květnu roku 1970 měl ukázat světu sovětskou technologickou nadřazenost a provrtat se až do patnáctikilometrové hloubky. Dodnes si ale s sebou nese mnohem temnější pověst.
První kilometry a cenné nálezy
Samotné práce začaly v dobách, kdy americký projekt Bertha Rogers v Oklahomě už pilně ukrajoval první metry horniny. Rusové si na pomoc postavili speciálně vyvinutou těžební soupravu s ohromujícím vrtákem Uralmaš. Během prvních let přinášela neustálá práce jedno překvapení za druhým. Tři kilometry pod povrchem narazili vědci na minerály s nápadnou shodou s měsíční horninou, zatímco v hloubce šesti kilometrů objevili žíly s vysokým obsahem zlata, mědi a niklu.
Největší šok pro celou vědeckou komunitu však přišel ještě hlouběji. V extrémních podmínkách se totiž podařilo najít více než dvě miliardy let staré mikrofosilie bezpečně uzavřené v organických sloučeninách. Vyvrtaná hornina zároveň prokazatelně obsahovala ložiska volné vody. Západní vědci se tomu tehdy zdráhali uvěřit, protože podle tehdejších znalostí měla být zemská kůra v této hloubce příliš hustá.
Mýtus o otevření brány do pekla
Kolský vrt dnes obklopuje hustá pavučina děsivých legend a polopravd. Vše spustila zpráva ve finských náboženských novinách, která tvrdila, že ruští geologové v dvanáctikilometrové hloubce nechtěně navrtali obří dutinu. Když dolů spustili žáruvzdorné mikrofony, měli z hlubin zaslechnout nářek milionů trpících duší a děsivý křik hříšníků. Zpráva se následně virálně rozšířila do světových médií a nechyběly v ní ani smyšlenky o úplatcích za mlčení a létajícím netopýřím monstru stoupajícím ze samotného otvoru.
Tento populární mýtus nakonec zcela záměrně vytvořil norský učitel Åge Rendalen, který chtěl otestovat lidskou důvěřivost. Ve skutečnosti ruské přístroje využívaly poslech z nitra země pouze k přesnému měření a lokální předpovědi seizmické aktivity. Podobné dunivé a těžko identifikovatelné zvuky mimochodem zachytil i konkurenční výzkumný německý projekt v Bavorsku, kam svůj citlivý mikrofon s tepelným štítem zkoušela spustit jedna z nizozemských umělkyň.
Definitivní konec velkých snů
Sovětský sen o dobytí zemského pláště definitivně zhatila až sama příroda. Čím hlouběji se speciální vrtáky nořily, tím byl postup logicky náročnější. Definitivní stopku znamenal až obrovský a nečekaný nárůst teploty. Původní matematické modely odhadovaly ve dvanácti kilometrech zhruba 100 °C, ale v realitě teplota dosáhla téměř 180 °C. Při tak obrovském žáru docházelo k deformacím samotné vrtné soustavy a další vrtání už nebylo technologicky možné.
Když se po neúspěchu rozpadl celý Sovětský svaz, došly finance a slavný areál nadobro osiřel. Dnes je obrovská průmyslová věž stržena a samotnou superhlubokou díru s průměrem pouhých třiadvaceti centimetrů kryje silný ocelový poklop ukotvený masivními šrouby. Rozpadající se komplex laboratoří se tak na severu Ruska stal populárním turistickým lákadlem pro dobrodruhy, kteří odsud neustále odnášejí poslední zbylé vzorky hornin, staré vybavení i zbytky dokumentace.
,_%D0%B0%D0%B2%D0%B3%D1%83%D1%81%D1%82_2012.JPG){kind=link}
.jpg){kind=link}
