Severotanzanské jezero Natron je proslulé svou schopností proměnit těla uhynulých zvířat v nehybné solné sochy. Extrémně zásaditá voda vytváří nehostinné prostředí pro většinu živých tvorů a dokáže způsobit těžké chemické popáleniny. Pro miliony plameňáků a několik adaptovaných druhů však tato toxická oblast představuje bezpečné útočiště.
Voda s chemickým složením bělidla
Jezero Natron leží v severní Tanzanii nedaleko hranic s Keňou, přímo v oblasti Velké příkopové propadliny. Vodní plocha dosahuje délky 58 kilometrů a průměrné šířky 15 kilometrů. Navzdory své rozsáhlosti je jezero velmi mělké – jeho maximální hloubka dosahuje pouze padesáti centimetrů. Do oblasti přitéká řeka Southern Ewaso Ng’iro a samotné jezero nemá žádný přirozený odtok. Proto se v něm voda v horkém podnebí neustále odpařuje a zanechává za sebou vysokou koncentraci solí a minerálů.
Teplota vody může vystoupat až na 60 stupňů Celsia. Hodnota pH se zde běžně pohybuje kolem deseti a dosahuje až hodnoty dvanáct, což chemicky odpovídá běžným čisticím prostředkům pro domácnost. Za toto neobvyklé složení může činnost sopky Ol Doinyo Lengai. Ta se totiž tyčí bezprostředně na jižním okraji jezera.
Specifická láva
Výzkumník Hannes Mattsson ze Švýcarského federálního technologického institutu v Curychu potvrdil, že jde o jedinou sopku na planetě, která chrlí specifickou natrokarbonatitovou lávu. Dešťová voda splachuje vulkanický popel z tohoto milion let starého útvaru přímo do mělkého jezera.
Extrémní přírodní podmínky se v okolí zapsaly i do paleontologické historie. Západně od jezera poblíž vesnice Peninj odkryli archeologové fosilní čelist vyhynulého hominida druhu Australopithecus boisei, jejíž součástí byla kompletní sada dospělých zubů.
Mrtvá těla pokrytá solnou krustou
Jezerní voda obsahuje mimořádně vysoké množství minerálu zvaného natron. Jde o přírodní směs dekahydrátu uhličitanu sodného a dalších solí. Stejnou chemikálii v minulosti těžili starověcí Egypťané a využívali ji k balzamování mrtvých těl. Okolí jezera pravidelně lemují drobná těla ptáků, netopýrů a hmyzu. Když zvíře v oblasti uhyne a dotkne se hladiny, jeho tělo se v alkalickém prostředí nerozloží. Vysoká koncentrace natronu rychle absorbuje veškerou vlhkost a tuk z tkání. Schránka zvířete se následně zcela vysuší a pokryje silnou ochrannou vrstvou krystalické soli.
Ekolog David Harper z Leicesterské univerzity při průzkumu vysvětlil, že v běžném vlhkém prostředí se mršina brzy rozloží, ale na březích Natronu zůstane dokonale zakonzervovaná. Názor, že se tvorové po letmém dotyku s hladinou okamžitě mění v kámen, je ovšem pouze mýtus. Voda nevyvolává okamžitou smrt a těla neprocházejí skutečným zkameněním, ale mumifikací. Na pozůstatcích vysušených zvířat zůstává prokazatelně patrné peří i kůže. Letmý styk s vodou není pro člověka ani větší savce hned fatální, silná koncentrace látek však na kůži vyvolává velmi bolestivé chemické popáleniny.
Fascinující fenomén zdokumentoval v roce 2013 britský umělec Nick Brandt v knize Across The Ravaged Land. Své výsledné snímky prezentoval na výstavě v newyorské galerii Hasted Kraeutler. Na březích nacházel zachovalá těla orlů, vlaštovek, holubů a netopýrů. Pro fotografický projekt tyto mumifikované schránky sbíral a umisťoval je do přirozených poloh na větve stromů nebo na vodní hladinu. Při samotné práci u břehů si navíc přímo ověřil silnou korozivní povahu tekutiny. Ve svých zápiscích uvedl, že voda dokázala během pár sekund smýt tisk z papírových krabiček od jeho fotografických filmů.
Červená hladina a miliony plameňáků
Přes svou jedovatost zajišťuje jezero Natron životní prostor několika specializovaným organismům. V horkém zásaditém prostředí dominují určité druhy slanomilných sinic, které svými buněčnými pigmenty barví celou vodní hladinu do krvavě červeného odstínu. Z větších živočichů se extrémním podmínkám plně přizpůsobila endemická ryba druhu Alcolapia alcalica z čeledi vrubozubcovitých.
Absence velkých predátorů, kterým nebezpečné prostředí zcela znemožňuje lov, dělá z jezera ideální hnízdiště pro zranitelné plameňáky malé. Ptáci zde sbírají potravu tvořenou modrozelenou řasou spirulinou. V hnízdní sezoně se zde obvykle shromažďuje až dva a půl milionu jedinců. Hnízda pro vyvedení mláďat si budují výhradně ze sopečného prachu a bahna na dočasných ostrůvcích, které vystupují ze zatažené hladiny během období sucha
Někteří vyčerpaní ptáci ovšem náročný proces nepřežijí a do toxické vody spadnou. Jejich těla následně pokryje solná krusta stejně jako v případě ostatních zvířat. Zdejší unikátní slaniska jsou dnes kvůli své klíčové roli pro přežití afrických plameňáků mezinárodně chráněna Ramsarskou úmluvou.
,_Lake_Magadi_(Kenya)_from_space.jpg){kind=link}
