Opuštěný plynový kráter Darvaza si uprostřed nehostinné pouště Karakum více než půl století udržoval pověst jednoho z největších divů světa. Místo proslavené po celém světě jako Brána do pekla ovšem postupně ztrácí svou děsivou vizuální sílu. Západoasijský Turkmenistán nyní hlásí vyhasínání plamenů a pro cestovatele se s největší pravděpodobností otevírá poslední šance spatřit mizející fenomén na vlastní oči.
Omyl sovětských geologů
Rozšířená verze vzniku kráteru hovoří o roce 1971 a rutinním průzkumu sovětských geologů pátrajících po ložiscích nerostných surovin. Těžká vrtná souprava se propadla do podzemní dutiny a obrovská propadlina o šířce sedmdesáti metrů začala okamžitě uvolňovat obrovské množství toxického metanu. Inženýři se rozhodli pro bezpečné řešení a unikající plyn s klidným svědomím zapálili s přesvědčením, že ložisko do několika dní vyhoří. Oheň ovšem nepřestával sálat a Sovětský svaz veškeré záznamy o nehodě raději zničil.
Za více než pětapadesát let se turkmenská Brána do pekla proměnila na hlavní turistické lákadlo jinak velmi uzavřené asijské země. U okraje kráteru hlubokého přes třicet metrů vzniklo malé tábořiště pro nocležníky a z hořícího místa zkázy se stal celosvětový cestovatelský unikát.
Odčerpávání surovin a vyhasínání ohně
Turkmenistán disponuje jedněmi z největších zásob zemního plynu na světě a unikající metan z kráteru mu působí zbytečné finanční ztráty. Bývalý prezident Gurbanguly Berdimuhamedov už v minulosti opakovaně vyzýval k okamžitému uhašení ohně. Argumentoval obrovskou ekologickou zátěží a obří ztrátou surovin, které zemi mohly přinést značné peníze. Samotné klasické hašení propasti se ukázalo jako nemožné, ovšem tamní těžební společnosti začaly kolem hořící jámy nenápadně provádět nové vrty sloužící k efektivnímu odčerpávání cenného ložiska.
Jejich nedávná snaha se začíná projevovat v realitě. Zástupci turkmenské státní energetické společnosti potvrdili, že síla plamenů se zmenšila hned trojnásobně. Satelitní měření analytiků potvrzuje radikální pokles tepelného vyzařování a dramatický úbytek ohně z místa hlásí už i samotní cestovatelé. Obávané burácení ohnivého koloseum pomalu utichá a z kráteru zbyde s největší pravděpodobností jen obrovská tichá jáma.
Extrémní expedice a pavouci v horku
Až na naprosté dno ohnivé výhně dokázal jako první člověk v roce 2013 sestoupit kanadský průzkumník George Kourounis. Díky hliníkovému tepelnému obleku a dýchacímu přístroji dole úspěšně odebíral vzorky půdy pro hledání specifických mikrobů. Zvuk ohně tehdy v rozhovorech popisoval jako nesnesitelný hukot připomínající zvuk tryskového motoru.
Zatímco lidé u okraje vydrží stěží pár minut, v bezprostřední blízkosti sedmdesátistupňové výhně nepochopitelně přežívá pouštní hmyz. Turisté zde po setmění běžně potkávají velké pouštní pavouky označované jako solifugy, kteří pod rouškou noci loví kořist přitahovanou z dálky všudypřítomným světlem. Traduje se dokonce, že zmatení jedinci občas skočí rovnou do propasti, ačkoliv tuto rozšířenou cestovatelskou historku zatím žádný vědecký výzkum seriózně nepotvrdil.
