Obchodník Heinrich Mattoni vytvořil z malého údolí na okraji Doupovských hor jedno z nejhonosnějších míst střední Evropy. Jeho milované lázně Kyselka přivítaly na přelomu devatenáctého a dvacátého století desítky tisíc hostů ročně, pro které zde vyrostly přepychové pavilony i noblesní vily. Po znárodnění a nevydařené privatizaci na počátku devadesátých let upadl celý komplex do havarijního stavu a začal viditelně chátrat. Společné úsilí nadšenců a památkářů dnes vrací do opuštěných budov život a kdysi slavné místo pomalu získává zpět svou dřívější prestiž.
Zlatá vize zdatného podnikatele
Léčivá síla tamních pramenů v lesnatém údolí řeky Ohře přitahovala pozornost už v první polovině šestnáctého století. Lékař Václav Payer se o zřídle pod vrchem Bučina poprvé písemně zmínil v roce 1522. Vodu odborníci doporučovali k užívání široké veřejnosti a na konci osmnáctého století hrabě ze Stiebaru nechal poblíž pramene postavit výrobnu kameninových džbánků.
Zásadní zlom v rozvoji místa nastal v roce 1867. Heinrich Mattoni si nejprve pronajal vývoz Ottova pramene, hrdě pojmenovaného po dřívější návštěvě řeckého krále Otty, a o šest let později koupil rovnou celé panství. Podnikatel měl velmi přesnou představu o budoucnosti areálu.
Rychle zavedl plnění léčivé vody do praktických skleněných lahví ozdobených tištěnou etiketou se symbolem červeného lva a zahájil masivní stavební expanzi. Pravidelně vypisoval architektonické soutěže a zval nejlepší tvůrce z celé tehdejší monarchie. Na konci devatenáctého století Kyselka patřila k nejznámějším evropským adresám a minerální vodu s typickým znakem lva pil bez nadsázky celý svět.
Noblesní sídlo s nádechem Itálie
Mattoni žil s rodinou primárně v Karlových Varech v místech dnešního hotelu Thermal, zalesněné údolí ale brzy přijal za svůj druhý domov. Pro potřeby početné rodiny si v sedmdesátých letech devatenáctého století nechal přestavět původní klasicistní lázeňský dům hraběte Neuburga na obrovskou vilu.
Návrh italské novorenesanční podoby s asymetrickou schodišťovou věží svěřil proslulému vídeňskému ateliéru Fellner a Helmer. Tento tým architektů stál také za stavbou karlovarského divadla a Mattoni jim zjevně plně důvěřoval. Ze zahrady v přírodním krajinářském stylu se ozýval šum velkého vodotrysku napodobujícího karlovarské Vřídlo a rodina si zde užívala absolutní komfort své doby.
Podnikatel investoval obrovské částky i do bezprostředního okolí. Vystavěl dvanáct kilometrů vyhlídkových tras pro lázeňské hosty, romantická odpočívadla jako byla Vilemínka pojmenovaná po jeho manželce a v roce 1894 vybudoval rovnou vlastní železniční trať z nedalekých Vojkovic nad Ohří. Kyselku tehdy navštěvovalo přes čtyřicet tisíc hostů ročně a obdivovali fascinující propojení novobaroka, secese i historizujících regionálních forem.
Zkáza a záchrana na poslední chvíli
Po velkolepém vzestupu přišel tvrdý střet s realitou. Po druhé světové válce přešel areál do rukou státu a místo noblesních hostů areál fungoval výhradně jako dětská léčebna. Ve vile rodiny Mattoni se ještě v roce 1929 vybudovalo ústřední topení pro potřeby zámeckého hotelu, nakonec se tu ale na mnoho desítek let usadili malí pacienti. Skutečný zlom k horšímu nastal po roce 1989. Během divoké privatizace se vlastníci areálu opakovaně střídali a kdysi luxusní budovy bez potřebné péče extrémně rychle chřadly.
Situace dospěla do stadia těžké havárie a reálně hrozila demolice veškerých zdejších památkově chráněných staveb. V roce 2013 se pod obrovským tlakem veřejnosti spojili zástupci státní správy, města Karlovy Vary, obce Kyselka i soukromých firem a založili obecně prospěšnou společnost na záchranu komplexu. Během úvodních prací dobrovolníci i dělníci vyklidili nahromaděnou suť, zakryli děravé střechy plachtami a podepřeli bortící se nosné konstrukce masivními dřevěnými trámy.
Dnešní turistické oživení
Aktuální podoba lázní vybízí k výletu i bez kompletně obnovených fasád. Příchozí si mohou nabrat vodu rovnou z Ottova pramene, který volně vyvěrá do uměle vytvořené jeskyně přímo pod lázeňským pavilonem procházejícím rozsáhlou rekonstrukcí. Odtud pramenitá voda přirozeně stéká přes umělou kaskádu dolů do parku. Cesta po žluté a červené turistické značce po chvíli dovede zájemce do kopce až na třináct metrů vysokou kamennou rozhlednu Bučina. Z jejího zastřešeného ochozu vede fantastický výhled do údolí řeky Ohře i na vzdálenější hřebeny Krušných a Doupovských hor.
Pozornost poutá také pečlivě opravený Löschnerův pavilon z roku 1907. Původní stáčírna minerálky s výraznými prvky švýcarské alpské architektury dnes ukrývá muzeum věnované historii celého areálu i samotnému slavnému zakladateli. Zapomenuté údolí dál lemuje zrekonstruovaná stezka po stopách skřítků, dřevěné Jindřichovo sedátko nebo nenápadný kinosál skrytý za ocelovým železničním mostem.
.jpg){kind=link}