V budovatelské komedii Plavecký mariáš z roku 1952 stojí na konci filmu parta starých plavců na svázaných kládách a snaží se zdolat zrádnou vltavskou kaskádu. V nejvypjatějším záběru, kdy herec Jaroslav Marvan stojí přímo u ovládání voru, už ale diváci ve skutečnosti nesledují slavného herce. Zastoupil ho skutečný vorař.
Dřevo z polomů zachraňují plavci
Po ničivé vichřici zůstaly v lesích ležet popadané kmeny stromů, které je nutné rychle dopravit ke zpracování, aby se dřevo neznehodnotilo. Protože moderní stroje nestačí, starý plavec Váňa (Jaroslav Marvan) přijde s nápadem obnovit zašlou slávu vorařského řemesla a dopravit klády do cíle po řece. Spolu se svým dávným parťákem Šindelářem (Jiří Plachý) dají dohromady partu nadšenců. Na cestě se musí vypořádat nejen se starým dřevem a zrádnou vodou, ale i s nedostatkem vody a zapojením místní mládeže.
Příběh o splavování dříví na starých vorech se na plátně stal posledním velkým pomníkem vorařského řemesla, které z české krajiny natrvalo vymazala výstavba vltavské kaskády. Aby práce s říčními prameny vypadala věrohodně, filmaři na plac přizvali odborného poradce Matěje Štofla z dlouhého rodu vltavských plavců. Jeho syn Josef se do natáčení zapojil dokonce přímo před kamerou, a to jako dublér hlavní herecké hvězdy. Maskéři mladého voraře upravili k nepoznání, aby ho z dálky diváci považovali za Jaroslava Marvana. Právě Štofl tak v dramatickém finále snímku svírá ovládací kůly voru, kterým se přezdívalo rudlata.
Filmová místa pohltila Orlická přehrada
Josef Štofl si navíc udržel profesní spojení s Vltavou i po natáčení. Právě on totiž o osm let později, v září 1960, osobně vedl úplně poslední vor skrze průtok Orlické přehrady, než se její obří železobetonová vrata při napouštění navždy zavřela a vorařské řemeslo na české řece definitivně zaniklo.
Snímek je dodnes ojedinělým dokumentem toho, jak vypadala původní vltavská krajina. Většina tehdejších exteriérů totiž zmizela pod hladinou umělého jezera. Pod vodou tak zůstal jez pod Zvíkovem i oblíbené filmařské místo v obci Zvíkovské Podhradí – osadě Svatá Anna. Právě v ní stávala malebná chalupa filmového Váni i dům, za kterým domlouval Božce kvůli žebříku. Budovy leží více než dvacet metrů hluboko. Zaplavené jsou dnes také původní louky u řeky kolem Štědronína i staré takzvané vaziště – pruh říčního břehu dlouhý 1,5 kilometru proti proudu Otavy, kde si plavci klády spojovali do obřích vorů.
Hospoda ve Štědroníně se proměnila v rybářský svaz
Mezi místa, která unikla zatopení, patří Varvažov. Kameraman zde zachytil dodnes stojící historický most, kde mládežníci řešili své papírově odpracované hodiny a Franta nabízel Božce odvoz, i samotnou náves, kudy procházel Šindelář hledající Váňu. Do bezpečné vzdálenosti od velké vody se štáb přesunul také v případě statku, který představoval JZD Kameničky. Natáčelo se v usedlosti ve Štědroníně-Plazech, ze které je dnes rekreační středisko Českého rybářského svazu. Vzácný záběr přímo z řeky pak ukázal vesnici Dobronice u Bechyně, na jejímž okraji děti s máváním vyprovázely staré plavce.
Štáb s Jaroslavem Marvanem vyrazil i do Prahy, kde pro postavu polední dělnické scény využil kamenolom v Prokopském údolí, a scéna s velkým splavem a upouštěním vody se zase pořídila u srubu poblíž Hluboké nad Vltavou na hrázi rybníka Bezdrev.
Film Plavecký mariáš odvysílá TV Seznam v sobotu 31. října od 12:15.
